Fotovzpomínky Hana Pokrupová

Slíďáka mokřadního můžeme vidět od časného jara až do podzimu v okolí mokřin, vyhřívající se ještě loňské trávě, pobíhající na hrudkách zorané půdy, ale také ladně pobíhající na vodní hladině. Tam jsem ho pozorovala i já. Chodila jsem hledat skákavku a hemžilo se to tam slíďáky. Letos je jich opravdu hodně, již brzy zjara jsem je našla pobíhat v loužích na lesní pasece. Slíďák mokřadní je velký asi 5-7mm, je velmi rychlý a kořist loví skokem. Ležela jsem zabořená v mokřině a pozorovala, jak se při přebíhání potůčku zarazil, když mne asi uviděl..nebo jenom stín a začal si otírat oči. Kapka mu bránila v pozorování svého nepřítele nebo je to kořist? Zachytil se na pár stéblech trávy, otáčel se na všechny strany a hledal únikovou cestu. Mně se nechtělo měnit pozici, byla jsem již dobře zabořená v bahně a tak jsem jenom pohybovala rukou před jeho očima a donutila ho pózovat mým směrem. Vadilo mu, že má stále mokré očičko, určitě mu vadil pohyb mé ruky a tak stále předníma nožičkama jezdil s...

Křižák načervenalý - Areneus arsine Je jedním z nejhezčích pavouků, které jsem dosud v naší lokalitě potkala a je poměrně těžké ho najít. U své pavučinové sítě si staví smotek ze suchého listu, který visí na několika vláknech a ukrytý čeká na svou kořist. Kořist se zaplete do pavučiny a trháním vyšle po signálním vlákně zprávu, jsem tady - pojď si pro mne. Křižák ještě vyčkává, jestli se kořisti nepodaří uniknout a už se spouští po vlákně do pavučiny a bezmocného koníka omráčí , zabalí a odnese si ho do svého úkrytu. Křižák načervenalý je velký téměř 1,5 cm, jeho červené tělíčko je pokryto spoustou světlých teček a nemá typickou křížovou kresbu. Podobá se červené jahůdce a já mu tak i říkám. Také nohy má červené na rozdíl od křižáka čtyřskvrnného. Jeho síť je velká, v průměru 25 až 35 cm a najdeme ji poměrně nízko při zemi. Můj křižáček se usadil u rybníčka, na vysazené okrasné modrozelené trávě , chodila jsem ho pozorovat celé léto, ale příští rok jsem ho již nenašla. Ten rok byl na p...

I za našimi humny se přehnala EMMA a místo krásných smrků máme paseku. Možná pálením klestí se zvedla teplota a začali vylézat první pavouci. Nevím, co jsem vlastně vyfotila za druh, ale Vy mi s určením určitě pomůžete. Tyto jsou fotografovány Canonem D400 a macroobjektivem 60mm. A tyto mým mazlíkem Panasonikem s makropředsádkou DCR 250. Líbí se mi víc . A na závěr jednu berunu.

Název dnešního článku o pavoucích jsem si vypůjčila z knihy ŽIVOT PAVOUKA od "básníka hmyzu", kterým byl nazván autor J. HENRY FABRE. J.H.Fabre je autorem deseti objemných svazků, v nichž pod názvem Souvenirs Entomologiques uložil výsledky svého padesátiletého pozorování, studia a pokusů s hmyzem. Dnes proložím několik vybraných fotografií pavouků úryvky z této knihy, která byla u nás vydána v roce 1925.Snad se milovníkům přírody a hmyzu budou líbit, tak jako mně. Hranatá Epeira s neobyčejně jemným břichem utkala si síť mezi dvěma keři vavřínu, v šíři skoro jednoho metru. Slunce praží do sítě, kterou pavouk již časně z rána opustil. Pavouk je ve své denní skrýši, již lehce vypátráme, sledujíce "telegrafní" vlákno. Je to komůrka vytvořená z uschlých listů spojených dohromady několika vlákny pavučin. Úkryt je pěkně hluboký, pavouk v něm celý zmizí vyjma tučného zadečku, jenž zamezuje vtup do útulku. Jsa zapadlý celou přední částí těla do temné komůrky, pavouk jistě ne...