Lov.

Při pozorování kořisti, která se chytla do pavučiny vidím, že zdvihne-li jednu nohu a táhne ji k sobě, zrádné vlákno ji následuje aniž by prasklo, přizpůsobuje se zoufalým pohybům zajatce. Jakmile se jedna noha uvolní, ihned se druhé ještě více zapletou. Není odtud úniku.

Upozorněn zachvíváním sítě, křižák spěchá podívat se, co se děje.Obchází kořist, pozoruje ji zdálky, aby se podíval, s jak silným protivníkem se musí utkat.

Síla kořisti pak určí způsob útoku.

Chytí-li se obyčejná moucha nebo můra, postaví se křižák proti kořisti, dotkne se hmyzu na okamžik konečkem předavých bradavek a pak pomocí předních nožiček počne svoji kořist obetkávat . Křižák upevnil ke kořisti tenké vlákno, jež musí soukat ze zadečku a pomalu jím ovíjet zajatce, obalit ho pavučinou, aby znemožnil každou obranu. Přední nohy pavouka jsou motorem, otáčivou cívkou je kořist.

Méně často nastane ještě druhá možnost: pavouk rychlými pohyby obchází kořist, přechází svoji síť nejprve nahoře a pak dole a zpevňuje postupně pavučinu. Pružnost lepkavé spirály umožňuje křižákovi, aby se občas spustil do sítě a propadl jí, aniž by pavučinu nějak poškodil.

To se stane, když se do sítě chytí velká kořist, např. kudlanka nábožná, která má mohutné přední nohy, opatřené dvojsečnými noži nebo rozzuřený sršeň, ohrožující pavouka nebezpečným žihadlem. Jsou to sousta, se kterými se pavouk setká málokdy.

Pavouk postřehne, že je nebezpečné se k nim přiblížit a tak je napadne zezadu, místo zepředu.Zadními nožkami rychle souká něco daleko lepšího než jednoduché vlákno.

Vystřeluje celé svazky pavučinových vláken, rychlým pohybem nohou je rozprostírá a vyhazuje svazky pavučin na předek a zadek kořisti, na nohy a křídla.

Tyto nešetrně vyhazované stužky hedvábí ohrožují však zásobu, kterou má pavouk k dispozici, bylo by daleko úspornější použít cívkovou metodu. Bylo by ale nutné přijít ke kořisti blíž a to je příliš riskantní, a proto pokračuje ve vysílání pavučinových vláken z bezpečné vzdálenosti.

Požírání.

Kořist, ať slabá nebo silná je dokonale spoutána jedním nebo druhým způsobem.

Další krok je stále stejný. Pavouk chycený hmyz klidně kousne, bez viditelné rány. Pak odejde a nechá působit jed, což netrvá nikdy dlouho. Pak se vrátí.

Je-li kořist malá, je pozřena na místě, kde byla ulovena.

Avšak pro velkou kořist, která zaručuje hodování i několik hodin až dní, má pavouk přichystanou jídelnu, kde se nemusí obávat přilnavosti vláken. Než kořist odvleče, roztočí ji opačným směrem, než kterým otáčel své vlákno. Odstraní kořist ze sítě, připne si ji tenkým vláknem k zadečku, pavouk kráčí napřed a táhne těžký náklad přes spirálová vlákna ke středovému odpočívadlu.

Náleží-li pavouk k druhu, který nemá rád denní světlo a má napjatý "telegrafní drát", stoupá po něm do své skrýše, svoji kořist vleče za sebou.

Kousnutí bylo nepatrné a krátké, zasazeno kamkoliv na těle kořisti, na kterékoli místo, kam se pavoukovi zachce. Křižák zatíná svoje kusadla náhodně, právě jako včela. Jed musí být neobyčejně prudký, aby přivodil smrt bez ohledu na napadenou část. Křižák nezabíjí kořist svým jemným kousnutím, pouze ji otráví. Pokračuje slabost, která poskytne lovci dost času, aby mohl vysát svoji kořist bez nebezpečí dříve, než smrtelná ztuhlost zarazí v těle oběh tělesných šťáv.

Po skončení hodování zůstane z kořisti dokonale vysátá kůže, kterou pavouk vyhodí ze sítě a zaujme opět svou pozici ve středu pavučiny nebo v pelíšku a čeká na další dobrý úlovek.

Křižák žere všechno, loví všechno až k vlastnímu rodu, kdyby se mu k tomu naskytla příležitost. Jestliže se tvor hýbe - stojí za ulovení.

Tato formulka je celou pavoučí moudrostí.

Proud pavučinových vláken ze zadečku spolehlivě obaluje chycenou kořist.

Pavouci zde vyobrazení se vyskytují v lokalitě pod hradem Choustník, Jihočeský kraj.

Fotografováno v roce 2006.