Rozchod..

Jak jdou pavoučci do světa...

Na krajích cest a u potoků roste známá rostlina Netýkavka, jejíž pokroucené lusky při doteku puknou a semena se rozletí do okolí. Jako děti jsme často tuto rostlinu vyhledávaly a bavily se.

Lehká semena některých rostlin mají osiny, chmýří, nůsky, které je udržují ve větru a umožňují daleké cestování vzduchem.Podobně jako rostliny má i hmyz dočasné létací zařízení, které umožňuje jeho široké rozptýlení po zemi, aby každý měl své vlastní loviště a nevadil sousedovi.

Všimněme si především křižáka, nádherného pavouka, jenž líčí na svou kořist svisle stavěné rozsáhlé sítě, napínané od jednoho křoví ke druhému. Jeho hnízdo tvoří hedvábný váček, hruškovitého tvaru, zakončené vypouklou obrubou a uzavřené jemným víčkem z pavoučího hedvábí.

Pod vnějším obalem, který je pevný a dokonale nepropustný pro vodu, je vrstva jemného kajčího peří.hedvábná vata. Uprostřed této vaty je zavěšen jemný náprstkovitý váček, uzavřený pohyblivým víčkem, který obsahuje oranžově žlutá vajíčka v počtu asi 500ks.

Jak tento plod pukne a jak se semínka-vajíčka dostanou ven?

Je jich několik set, všechny se musí oddělit, daleko rozejít, rozptýlit po různých místech.

Líhnutí vajíček začíná v březnu, nelíhnou se všichni naráz, ale postupně několik dní i týdnů.

Bříška mají bílá , někdy šedá, vzadu hnědá, ostatní tělíčko je bledě žluté. Nechám-li je v klidu, leží nehybně a spokojeně ve vrstvě podobné kajčímu peří, podráždím-li je, začnou se pohybovat, ale ještě musí dozrát,než se odváží ven.Opustí tuto ochranou vrstvu až se dostaví teplé letní období, asi za čtyři měsíce.

Pouzdra křižáka pruhovaného jsou bombami, které pukají a vyvrhují jemnou rezavou záplavu maličkých pavoučků.

Pavoučci se musí svléci ze staré kůže, což se neděje u všech v jeden den. Trvá několik dní, než všichni opustí rodný váček, svléknou starý šat, vylézají na nejvyšší větvičky keře, vyrobí si vlákno, které hodí po větru a vydají se do světa, tak jako zmiňovaná semínka na začátku povídání.

U křižáka obecného opouští rodina váček po puknutí společně, vystaví si stan z pavučinových vláken, který je jejich útočištěm ještě týden, zde vykonají svlékání a na vrcholcích stébel se mladí pavoučci cvičí v soukání sítí a lezeckých kouscích.

Když dozrají, vydávají se na cestu, hned sem, hned tam, ale každý opatrně. Nepodnikají odvážné lety na tenkých vláknech, ale vydávají se na nová loviště rozvážnějším způsobem.

Zavěsí se na vlákno, které vysouká ze zadečku, spustí se kousek k zemi, rozkýve se jako kyvadlo, hodí vlákno na sousedící větvičku a když šťastně přistane novým kýváním se dostane zase dál. Takto putuje po krajině, až se dostane na místo, které mu vyhovuje.

Fouká-li ale silný vítr, uchopí rozhoupaného pavoučka, vlákno se přetrhne a pavouček je unášen krajinou .

Celkem vzato, oba druhy se rozptylují do okolí celkem stejným způsobem.

Trochu jinak tento proces probíhá u pavouka běžníka, ale o tom až příště.