Jeden smutný den.

Sluníčko konečně po dlouhé době svítí a já unavená výrobou požárního auta pro oslavence,

po úklidu domácnosti a nakrmení všech domácích mazlíčků se dokopu k procházce tam, kde jsou ještě nějaké paprsky sluníčka. Jen tam ale dojdu, objeví se ty protivné mraky a světla valem ubývá.

Cesta v krásné, staré dubové aleji mne vítá kolejemi od traktorů, plných kaluží.

Světlo nic moc, tak co..aspoň kaluže a odtazy v nich.

Cestou koukám střídavě na zem, pokukuji jestli nějaký paprsek nevykoukne a sleduji ty staré duby. Co asi už viděly za tu dobu, co tu stojí,kolik koní s povozem, traktorů a nákladníc aut kolem nich projelo a cestu stále prohlubovalo.Kolik větví tyto povozy olámaly a kolikrát drcly do kmenů.A duby stojí jako skály..

Smutek a únava se ještě stále drží jako klíště, zima mi leze na nehty,hlavu mám rozcuchanou,ale domů se mi ještě nechce..tak jdu dál.Blížím se k Zárybničí, rozpadlému statku,který družstvo zanechalo ve zuboženém stavu a těším se, že nový majitel konečně tento krásný koutek zase přivede k životu.

Trošku se ohřeji, ne pohledem na toto rozpadající stavení, schovám se do koutku, kam vítr na mnou nemůže a tak moc bych chtěla, aby aspoň na chvilku sluníčko nakouklo okny dovnitř a obrázek mi oživilo..ale ne, nedočkám se.

Tak ještě jeden pohled oknem na krásný a plný života Mrázkův mlýn a loučím se.

Vcházím do další dubové aleje,která lemuje cestu k mlýnu..je chráněna státem a doufám, že ještě dlouho bude.Dnes člověk nikdy neví.

V tomto mlýně si majitel postavil malou vodní elektrárnu,kolem protéká černovický potok, zkrátka je to opravdu krásný,zachovalý koutek venkova a je se zde na co dívat.Ale já se již ze své cesty vracím domů, promrzlá, ale s lepší náladou.

**********************