JÁ A NEMOCNICE

Tak jsem se konečně přemluvila, že musím pokračovat po dvou měsících v činnosti, která mě baví a dává mi energii do života a to je fotografování a následně psaní blogu.

Koho otravuje popisování nemocí a nemocničních zařízení, prosím dál nečtěte. Já to ale napsat musím, musí to jít ze mne ven a jednou si to,třeba po letech znovu přečíst.

Po delších zdravotních potížích mi na CT v Českých Budějovicích, kam jsem se už v zoufalství objednala podle internetu a podle ohlasu jiných pacientů na internetu k paní doktorce Jáklové...super doktorka i sestřička,

nasnímali omylem kousek plic a bylo to tady.. A to zrovna, když jsem přestala kouřit.

Nález nezněl nijak optimisticky, následovala tedy bronchoskopie a následně přesun na Thomayerovy nemocnice v Praze.

Bronchoskopii provedli v nemocnici v Táboře na plicním oddělní a protože jsem se strašně bála, pan primař dal souhlas s narkozóu. Na oddělení ARO jsem si připadala jako nějaká celebrita, všichni ke mně byli velmi milí, dvě hodiny se o mne starali a zbytek dne jsem mohla prosedět s kamarádkou v příjemném prostředí u okna s výhledem ze 7 patra na zámek Klokoty.Díky Vám..

Pak bylo rozhodnuto, že se musím podrobit biopsii a to v Praze na hrudní chirurgii TN v Krči. Nástup 8.5.2013. Bylo nám divné, že je to ve státní svátek a proto to manžel ještě telefonicky zkontroloval. Tak jo, jedeme..

První věta, kterou nás na oddělení přivítali byla : co tu chcete...

Oddělení hrudní chirurgie je asi 6 velkých prosklených pokojů a když čekáte na příjem vidíte, co se v těchto pokojích odehrává, aniž chcete šmírovat. To byl pro mne šok, pro mne, která byla v nemocnici sice zaměstnaná, v okresní, ale která tam strávila čas jako pacient pouze při porodu.

Další rána byla, když přišel pan doktor, podíval se do papírů a řekl přijdte až zítra, dnes se nepřijímá.

Ujeli jsme 125 kilometrů do Prahy, 125 km zpět domů, úplně zbytečně, nervy,hrozná noc a ráno zase směr Praha.

9 .května příjezd na již známé místo, čekání asi 2 hodiny a byla jsem přijata. Dali mne na pokoj ke dvou ženám po odejmutí prsu,těsně po výkonu. Byl to pro mne docela šok, ale naštěstí tam byla paní Eva, sedmdesátnice, velmi statečná a silná žena,která si mne ihned získala, prožily jsme spolu jednu nezapomenutelnou noc. Vlila do mne tolik optimismu, že jsem se při večerních přípravách na operaci už vlastně vůbec nebála.

V půl páté ráno mně vzbudili, následovala sprcha, holení a napíchání injekcí, oblbnutá jsem čekala až přišel pan primař s dalšími kolegy a sestřičkami a sdělil, že dnes se zase operace odkládá, že mohu jít domů a přijít v pondělí.

Páni..to už jsem psychicky nezvládla. Brečela jsem a volala manželovi, který byl zace 125 km daleko...přijeď pro mne.

Dny do pondělka nestály za nic. Už jsem věděla,co mně čeká, v jakém prostředí budu a jaké strašné nemoci lidé mají.

Fik,fik a je pryč prso nebo kousek plíce a nebo také celá.

Při dalším příjmu jsem již byla uložena na pooperační pokoj a druhý den připravena.

Jen tak mimochodem byl tam dotazník spokojenosti pacienta na jehož výsledku mohlo oddělení získat dotaci z Eú a chtěli, abych ho vyplnila. Nemohla jsem. Asi by ho stejně vyhodili.

Jeden bod byl: usmívá se na vás pan doktor? ...neusmíval se nikdo a tak jsem to vyzkoušela. Usmála jsme se na něj já.

Asi si myslel, že jsem blázen, hodil po mne hrozný ksicht. Dotazník tedy ne.

Operační den si moc nepamatuji, vždy když jsem se probrala, jsem měla velké bolesti. Přišla sestra a zeptala se - jak velké bolesti máte - od 1 do 10, deset je, že byste skočila z okna.

Jenže já bych k tomu oknu ani nedošla...to byla tak blbá otázka a to mi ji dávali dva dny, každé 4 hodiny. Vždy si nějaké číslo sestřička vynutila a dobré bylo, že něco píchla a já spala.

Hned druhý den ráno nastoupily sestřičky - koupačky a musela jsem do sprchy. Studená voda mi dělala na ránu dobře. Musela jsem sebou tahat "kabelku" s odpadem z rány, bylo to trošku náročnější, ale já chodila do sprchy ráda, jsem vodní živel.

Třetí den jsem se dozvěděla, že mi dělali torakotomii, vzali si dva kousky plic a výsledky se dozvím za 14 dní.

Vyndali mi dren ze zad - věděli jste, že když něco hrozně bolí, že se nedá ani zakřičet?

Já do té doby ne.

Měla jsem stádia bolesti - velké, nechce se vám dýchat, nedá se křičet.

Menší - nadechuji a brečím.

Malé - nadechuji, syknu a nebrečím. Toto stadium začlo až za 14 dní po operaci.

Pak mne poslali 4. den domů, bez sdělení výsledku, bez receptu na prášky, bez léků.

Víkend byl utrpení, naládovala jsem se brufíkem, pak zvracela, pak brečela atd. Toužebně jsem čekala na pondělí, až půjdu na plicní v Táboře. Ve zprávě, kterou jsem odevzdala byl výsledek - negativní nález. Paní doktorka se moc divila, že mi ho neřekli už v Praze..ulevilo se mi tak, že jsem zase zvracela a zvracet po torakotomii je hrozné.

No nebudu už otravovat, tento stav trval 3 týdny a ještě to není bez bolesti. Prášky na bolest jsem omezila na minimum,

raději chodím plavat a těším se do lázní.

Jedu už 8.7. do Luhačovic.