ZVONKOVÁ

Když jsem se narodila, nebylo to se mnou prý jednoduché. Vše co jsem snědla, šlo ze mne horem dolem ven. Lékaři si nevěděli rady a poslali mne domů.

Můj děda v té době sloužil na hranici v Zadní Zvonkové na Šumavě a s babinkou rozhodli, aby mne tam máma přivezla.

Na Štědrý den jsem tedy putovala na zasněženou Šumavu, kočár museli kvůli sněhu nést, jak děda vyprávěl.

Děda choval kozu. A když jsem opravdu nemohla udržet nic v sobě, rozhodl se, že to zkusí s kozím mlékem. Povedlo se. Mléko zabralo a já začala přibírat na váze. Tak mi vlastně děda s babinkou zachránili život.

Často mi, jako dítěti, tento příběh vyprávěl, se všemi detaily, ale zná to asi každý z nás, že v dětském věku nás to nebaví a moc neposloucháme. A dnes bych chtěla slyšet všechno, ale už mezi námi není.

A tak jsme se tam vypravili, zvědaví, co nás čeká. Jeli jsme do Horní Plané, dál do Želnavy a na druhou stranu Lipna přes Přední Zvonkovou až ke kostelu.

Cestou jsme míjeli pomník Josefa Maršálka, který padl v boji s narušiteli hranice.

Na kapotu auta nám přistála krásná můra.

Zadní Zvonková leží na pravém břehu Lipna na hranici s Rakouskem. Obcí procházela železná opona a po válce po odsunu němců byla srovnána se zemí. Ponechán byl pouze kostel fara a jeden dům.

Po roce 1989 byl kostel opraven odsunutými německými občany a jejich potomky a dnes je opravdu krásný. Hřbitov je udržovaný a často navštěvovaný.

Cestou jsme navšívili i bývalou 14 rotu v Přední Zvonkové. Je až neuvěřitelné, jak tyhle objekty chátrají. Jak jsem zjistila je v majetku NP Šumava.

Kolem bývalé vesnice vede kanál.

Když tak chodím krajinou, dívám se po starých stromech a většinou na bucích se zachovaly nápisy lidí, kteří se v tu chvíli potřebovali vyjádřit a nejblíž byl strom.

Tento buk sloužil jako "metr" pro některého vojáka v roce 1947.

Ještě se do Zadní Zvonkové jednou vrátíme, abychom si prohlédli muzeum, které je umístěné ve faře, ale omezeně přístupné. Možná, že na některé dobové fotografii uvídím i svého dědečka.